fit

Jsou známí jako Running2 – manželé Soňa a Michal Hrabcovi, kteří žijí běháním a milují ho. Poznali se u něho, měli běžeckou svatbu a kromě toho, že píšou úspěšný běžecký blog, vedou běžecké výběhy, jsou novináři, tak jsou také velkými propagátory běhu a aktivního životního stylu. Proto jsme je vyzpovídali:

Jak jste se dostali k běhu?

S: Běhání jsem nenáviděla. Vždycky jsem si říkala: Co na tom lidi vidí? Je to fyzicky náročné, funí se u toho, k tomu to hrozné píchání v boku, kvanta potu a uřícení. Tak tohle není fakt nic pro mě!

Když se ale před deseti lety šéfka zeptala, kdo napíše článek o běhání do časopisu, kde jsem pracovala, padla volba na mě. Prostě proto, že jsem vždycky dost cvičila a hýbala se. Hned na svůj první výběh jsem dostala k dispozici trenérku a ta mi řekla, jak dýchat, jak se rozcvičit, co dělat s rukama. Vyběhly jsme a světe div se, ono to šlo. Najednou jsem zažívala pocit volnosti, radosti z pohybu. Šlo to nějak samo. “Proč neběháš? Vždyť ti to jde.“ řekla mi tehdy.

A tak jsem začala. Koupila si své první běžecké boty a přihlásila se do běžeckého klubu pro ženy. A zrodila se láska. Velká láska. Když běhám, cítím se tak šťastná! Všechny starosti blednou, tělo dostává novou energii… když běžím, vidím svět krásnější, cítím, jak mi pracují svaly, vnímám svůj dech, tlukot svého srdce… Překonávám sama sebe… Běh mi změnil a stále mění život… A jsem mu za to vděčná.

M: Jako kluk jsem bydlel na samotě, k nejbližšímu sousedovi to bylo pět set metrů a do města tři kilometry. Pokud jsem se chtěl v dětství někam dostat, musel jsem pěkně po svých. Abych neztrácel čas, musel jsem běhat. Běhal jsem hodně a celkem rychle, proto jsem v běhu reprezentoval školu i přesto, že jsem s ostatními netrénoval, dokázal jsme je porážet. To pro mě byla obrovská motivace. Vždycky jsem toužil předběhnout toho kluka, který byl nejblíž a pak dalšího a dalšího. Proto jsem rád startoval pomaleji a postupně je sbíral jednoho po druhém.

Bohužel s léty a přestěhováním do města mi začala přibývat kila, až jsme se dostal na unikátních sto dvacet – necítil jsme se dobře a měl jsem stále zdravotní problémy. V tu chvíli jsem si řekl dost a začal znovu běhat. Změnil jsme stravu a najednou jsem měl celý život naruby.

Dneska si bez běhu nedokážu představit ani chvíli. Kdykoliv to jen trochu jde, zase běhám a cítím se skvěle.

Jak často běháte? Provozujete nějaké další sportovní aktivity?

Běháme tak šestkrát týdně. Dvakrát vedeme výběhy po Praze a mezi tím máme každý svoje tréninky. Běháme rádi spolu, ale trénujeme každý zvlášť. O víkendech v sezóně většinou býváme na závodech, ty nás hodně baví. Je to taky vlastně i takový trénink, ale ty hlavní samozřejmě jedeme naplno.

Jenom běhat nestačí, dobré je to prokládat jinými sporty. Michal rád jezdí na kole, Soňa zase cvičí jógu. V zimě máme oba rádi oba skialpy, je to skvělá věc na budování fyzičky a také na vytrvalost.

Co vám běhání dalo vzalo a dalo?

S: Spíš bych řekla, že dalo – skvělou fyzičku, nádherný koníček, který je z velké části mým zaměstnáním, skvělé přátele, lásku, poznala jsem díky němu krásná místa po celém světě a také sebe sama. Zejména dlouhé závody v terénu vám o sobě mnohé prozradí, to „bojujete“ sami se sebou. A co mi běhání vzalo? Špatnou náladu a nudu.

M: Běhání mi rozhodně vzalo obrovskou nadváhu – kdysi jsem měl přes 120 kilo. Začít se hýbat a znovu běhat mi doslova zachránilo život. Běh se stal věcí, které mi pomohla lépe se soustředit, být cílevědomější a neustále mi připomíná, že je třeba věci dotahovat do konce. Takže snad kromě času mi běh vzal spoustu špatného a přinesl mi spoustu dobrého, včetně Soničky.

Jakých závodů se účastníte a kterého si nejvíce ceníte?

Na závodech jsme téměř pořád. Naší velkou vášní jsou ultra závody v horách. Milujeme přírodu a tady to je zážitek. Nebráníme se ale také silničním závodům – loni jsme absolvovali třeba maratony v Londýně, ve Valencii, v Pise. Tento rok jsme za Českou republiku tvářemi Bratislavského maratonu a těšíme se i další zajímavá místa. Oba si asi nejvíce ceníme ultra závodu Lemkowyna v Polsku, kde jsme si dali svá maxima – Michal 150 km a Soňa 70 km.

Jak vypadá vaše běžná strava a jak před závodem?

S. Oba máme úplně jinou stavbu těla a také jinak jíme a naše těla i odlišně fungují. Já můžu sníst cokoli a neztloustnu. Mám ráda sladké, ale také mi chutná zdravé jídlo. Hodně jím zeleninu, luštěniny, maso jím, ale málo. Spíše ryby nebo bílé maso. Při běhání je strava naprosto důležitá.

Večer před závodem si dávám těstoviny nebo rýži, abych měla na běh energii a snídám jogurt s vločkami, banánem a hroznovým vínem, vajíčka nebo svoji oblíbenou teplou slanou kaši z pohanky a červené čočky. Při dlouhém závodě musím neustále doplňovat cukry, aby mi nedošla energie. Po závodě jím hodně, aby tělo mělo z čeho regenerovat.

M: Pro mě je hlavně důležité zapomenout na veškeré cukrovinky. Ano občas zahřeším, miluji pravé italské gelato. Naučil jsme se také výrazně omezit přílohy a nepřecpávat se. Několik týdnů před důležitými závody pak stravu řeším intenzivněji a počítám si přesně správné poměry živin ve stravě. Po závodě si pak často udělám radost a zajdu si třeba na skvělou pizzu.

Dospěli k nějakým „slepým cestám“ ve stravě? Máte něco, co vám fakt vyhovuje?

S. Já ne, mám výhodu, že mi zdravé jídlo chutná. Doma máme multifunkční hrnec, který mi šetří čas, takže si v něm rychle připravím kvalitní jídlo každý den, pracuji totiž jako freelancer z domu.

M: Jsem často na cestách a je proto pro mě někdy složité řešit, co budu celý den jíst. Musel jsem se odnaučit zastavovat ve fastfoodech. To pro mě bylo dříve běžné. Naštěstí přibylo míst, kde se dá jíst zdravě, ale nejlepší je brát si kvalitní jídlo s sebou.

Osvědčil se nějaký přístup, když srovnáte životní styl, než jste začali běhat a poté?

S. Ano, více přemýšlím nad tím, co tělu dát za živiny, aby je při sportu mělo všechny. A také jsem měla špatnou představu o tom, co dělat po sportu. Myslela jsem si, že když se po něm někdy nenajím, že to je pro tělo dobré. Není, tělo potřebuje po sportu mít z čeho brát a díky jídlu pak lépe regeneruje.

M: Zjistil jsem, že musím vždy myslet na rovnováhu. Nesmím nic přehánět – ani v tréninku, ani v jídle. Když trénuji, musím si připravovat plán, abych to s tréninkem nepřehnal a následně neměl nějaké zdravotní problémy. Stejně tak s jídlem. Zjistil jsem, že se musím vyhýbat extrémům.

Jaké jsou vaše zkušenosti s jídly Zdravého stravování?

S. Michal měl v minulosti měsíční program Zdravého stravování Protein Plus. I když byly porce obrovské. Tak zhubnul a byl skvěle připravený na závod Grossglockener Ultra Trail. Já mu jídla ujídala a musím říct, že mi moc chutnaly. Proto jsem teď před maratonem ve Valencii měla také krabičky a program Fit plus 8000. Bylo to úžasné! Při našem hektickém životním tempu a při chaosu před Vánocemi jsem měla o starost míň s přípravou jídla a musím říct, že mi chutnaly i pomazánky, které normálně nejím. Oceňuji zejména pestrost jídel, protože – ruku na srdce – když si vařím sama, tak je často pořád to samé do kola.

M: Při různých pokusech o zlepšení stravy jsem míval problémy s hladem, nebo že mi jídlo prostě nechutnalo. Když jsem ale před pár lety zkusil Zdravé stravování, zjistil jsem, že hubnu ale přitom jím dost a nemívám hlad. Navíc se jídlo trefilo i do mojí chuti. Před maratonem ve Valencii jsem pak využil poradnu, abych vyladil přípravu s ohledem na velké tréninkové dávky a snahu nepřibrat.

Nedávno vám vyšla vaše kniha Manželé v běhu, kde Zdravé stravování bylo i u křestu. O čem knížka je a kdo by si ji měl přečíst?

Manželé v běhu je takový náš příběh – dozvíte se více o nás a o naší cestě k běhání. O naší běžecké svatbě, o motivaci, je tam i pár rad o tom, jak s běháním začít. Budete se při čtení smát a někdy možná ukápne i slza. A není to jen knížka pro běžce, ale pro všechny, kteří chtějí udělat ve svém životě změnu a nevědí jak na to.